Křížové cesty venkovní české

Křížové cesty se v české krajině ujaly, staly se její půvabnou součástí a právě na jaře, Velikonocích, bývaly středem křesťanského duchovního světa. Spojily krajinu s modlitbami a pašijovými představami zbožných poutníků.
Ve 20. století křížové cesty lidé opustili a v pohraničních krajích je dokonce po válce museli ztratit. To na mnoha místech vedlo k jejich ničení a dokonce k likvidaci. Pro dnešní obyvatele jsou již jen historickými památkami, i když u těch nejznámějších osamělé poutníky můžeme potkat.
Vznik poutních cest vyšel z touhy navštívit Svatou zemi a zejména pak místa Kristova utrpení. Ztotožnit se s reálným prostorem pašijí bylo však spíše zbožným přáním. Při tehdejších možnostech cestování to bylo poněkud nad lidské síly. Když roku 1073 Svatou zemi obsadili Arabové, poutní ruch do svatých míst téměř ustal. Vlivem františkánů se křížové cesty rozšířili do dalších zemí Evropy.
Smyslem křížových cest bylo vnímat krajinu jako posvátný prostor a prožívat zdánlivě dávno prožité drama. Na všech křížových cestách je zajímavé, že končí uložením Ježíše do hrobu. Jedná se tedy o příběh člověka, bez triumfálního zmrtvýchvstání. Proto je křížová cesta stále aktuální.