Kostel svatého Klimenta na Novém Městě je gotický kostel, který se nachází v Klimentské ulici v Praze 1–Novém Městě, lokalitě zvané Poříčí. Své zasvěcení získal díky uloženým ostatkům papeže sv. Klimenta, které byly do českých zemí přineseny Konstantinem a Metodějem.

Románský kostel
Nejstarší, předrománský kostel vznikl v místě brodu přes Vltavu již koncem 10. století. Na stavbu odkazuje zakládací listina vydaná Břevnovským klášterem roku 993. To dělá z kostela sv. Klimenta druhý nejstarší kostel na pravém břehu Vltavy (nejstarší je Vyšehrad). Ve sklepení dnešního kostela byly nalezeny základy původně půlválcové apsidy, nadzemní zdivo bylo pravděpodobně opukové. O charakteru tohoto kostela je známo velmi málo, byl zničen již na přelomu 11. a 12. století.
Na stejném místě již koncem 12. století vznikl kostel nový, tentokrát ve slohu románském. Půdorys hlavní lodi byl obdélný, základy apsidy dochovány nebyly. Bazilika sloužila od té doby jako farní kostel, od roku 1225 krátce sloužil řádu dominikánů jako kostel klášterní, kterým byl věnován králem Přemyslem I. Ti se v roce 1232 se přesunuli ke kostelu sv. Klementa u Karlova mostu. Kostel byl také zmiňován v Dalimilově kronice.
V průběhu času, kdy kostel spravovali dominikáni, došlo k řadě přestaveb – nejvýraznější bylo rozšíření presbytáře na úroveň hlavní lodi, čímž vznikl jednotný prostor, typický pro rané provizorní kostely žebravých řádů.
Poté, co kostel opustili dominikáni, sloužil jako farní. Kostel užívali místní obyvatelé, kteří provedli hned několik přístaveb, jmenovitě výstavbu sakristie či novou jižní boční loď, která byla opatřena jednoduchou křížovou klenbou. Kostel byl v té době obehnán hřbitovem, působila zde farní škola a pivovar.
S rozvojem okolního území byl tento kostel označen za nedostačující a došlo k jeho stržení. Došlo k tomu na přelomu 14. a 15. století. Na místě původního kostela byla zahájena výstavba nové, nynější gotické baziliky.

Gotický kostel
Stavba gotické baziliky byla zahájena počátkem 15. století. Hlavní loď neměla původně klenutý strop. Přes mnoho úprav, kterými stavba prošla, odpovídá hmotový půdorys tomu dnešnímu. Až do propuknutí husitských bouří sloužil kostel jako farní. Kázal zde velký odpůrce Husův, farář Jan Protiva z Nové Vsi. I z tohoto důvodu byl kostel během husitských válek vypleněn. Po zklidnění situace následně přešel kostel do rukou utrakvistů, došlo také k rekonstrukci a první přestavbě v tomto období, při níž byl vnitřní prostor hlavní lodi prodloužen – byla posunuta západní zeď hlavní lodi. Utrakvisté také v kostele nechali udělat nástěnné malby, které zobrazovaly pravděpodobně celou křížovou cestu. Fragmenty této výmalby byly odhaleny až při jedné z posledních rekonstrukcí v 70. letech 20. století.

16. a 17.století
Během další přestavby, která probíhala od roku 1550, dostala věž kostela nový zvon, byl osazen nový portál do sakristie, nad vchodem do hlavní lodi při západním průčelí vznikla předsíň. Největší proměnou charakteru kostela bylo zaklenutí hlavní lodi impozantní ještě gotickou žebrovou klenbou, která byla zřízena roku 1578. (Do té doby byl zaklenut pouze presbytář.) Utrakvisté v kostele působili až do roku 1621, poté byl kostel spravován faráři z nedalekého kostela sv. Petra. Bez výraznějších změn byl kostel užíván místními obyvateli až do roku 1784, kdy došlo na základě výnosu Josefa II k jeho zrušení.
V roce 1793 jej kupuje novoměstský mlynář Michalovic, který kostel přepatroval a zřídil zde sýpku.

19. a 20.století Rodině Michaloviců bývalý kostel patřil až do roku 1850, kdy jej získala protestantská helvetská náboženská obec. Kostel byl zbaven sýpkových pater, byl vybaven trojkřídlým kůrem, malou kruchtou v presbytáři a byl celkově upraven. Z oken byly odstraněny poškozené gotické kružby. Do kostela přibyla nepůvodní neogotická kazatelna. Upraven byl také západní portál, kostel dostal nové varhany.
Koncem 19. století došlo k výrazné regotizaci celé stavby (J. Blechou, Františkem Mikšem). Došlo k otlučení vnější omítky. Nově vyzděno bylo točité schodiště do věže, která byla zvýšena o jedno podlaží. Významným zásahem do celé stavby bylo odbourání pozdně gotických přípor.
Vybourány byly kruchty, nahradily je hned dvě nové, neogotické. Jedna byla umístěna v západní části, druhá v presbytáři. Došlo ke stržení krovů, stavba dostala novou krytinu – klasické prejzy nahradila břidlice.
Roku 1893 byla hlavní loď znatelně zvýšena, do té doby byla stejně vysoká jako presbytář. Zevně bylo zdivo vyztuženo devíti novými neogotickými opěráky z estetických, nikoli funkčních důvodů. Při konstrukci nového opěrného systému došlo k zazdění původního jižního portálu, nový portál je přesunut více k západnímu nároží budovy. Poloha hlavního, západního portálu je nezměněna, nicméně dostává novou neogotickou předsíň z roku 1877, kdy byla stržena ta původní z roku 1578.
Během rekonstrukce se také měnila poloha oken, dnes osvětluje hlavní loď skupina devíti neogotických dvoudílných oken s pískovcovým ostěním a kružbami. Poslední rozsáhlejší rekonstrukce proběhla v 70. letech 20. století. Nejvýraznějším zásahem bylo odstranění kruchty v presbytáři, kde byly původně umístěny varhany. Ty byly přesunuty na západní kruchtu, která zůstala nezměněna. Při úpravě presbyteria byly nalezeny fragmenty nástěnných maleb, které byly citlivě zrestaurovány.
Stavba je jednolodní bazilika, na hlavní loď navazuje pětiboce ukončené presbyterium, které mělo jako jediná část stavby v době vzniku klenbu. Oltář směřuje na východ, hlavní vstup do kostela je na západě, je krytý neogotickou předsíní. Ze severu na presbytář navazuje věž, jejíž přízemí slouží jako sakristie. V západní části lodi je umístěna kruchta, na níž jsou varhany.

Betlém