Tradice jesliček

Tradice betlému či jesliček podle pověsti vznikla v italském středověkém městečku Greccio v roce 1223. Tehdy italský šlechtic Giovanni di Velita pozval svatého Františka z Assisi, aby strávil Vánoce na jeho panství. Prostá krása tohoto místa přispěla k tomu, že si jej František velmi oblíbil a inspirovala ho k tomu, aby zvláštním způsobem oslavil svátky Narození Páně. Požádal proto papeže Honoria III. o povolení, aby směl v lese u městečka sehrát to, co popisuje Lukáš ve svém evangeliu: narození Spasitele v jeskyni. Povolení bylo dáno, a tak se Greccio stalo místem prvního živého betlému. Budoucí světec si vybral jeskyni na vrcholu skalnatého kopce u vesničky, kterou upravil jako kapli a uspořádal v ní výjev narození Páně. Sem pozval v noci 24. prosince vesničany ze širého okolí. Když nastala půlnoc, rozezněly se všude zvony a kopec se míhal mnoha světly, jak si příchozí svítili na cestu pochodněmi. Když vystoupali k jeskyni, uviděli jesličky, oslíka a telátko i svatou rodinu, jen živé dítě mu nikdo nepůjčil a tak v jesličkách ležela loutka. Vedle nich sloužil kněz mši a František četl úryvky z Lukášova evangelia, které jediné vypráví podrobněji o Kristově narození. Posléze tu byla poprvé sloužena i půlnoční mše.

Odtud se stavění vánočních jeslí šířilo velmi rychle především v předalpských zemích a v jižní Itálii mezi rolnickým obyvatelstvem a stalo se pevnou součástí vánočních zvyku.

První betlémy byly stavěny v kostelech a šířily je řeholnické řády, hlavně jezuité, kteří byli často i jejich tvůrci. V českých zemích byl betlém poprvé vystaven v roce 1562 v kostele svatého Klimenta na Starém Městě pražském. První jesličky s loutkou Jezulátka a Marií v životní velikosti postavili v Praze právě jezuité. Poté si je začala pořizovat šlechta a bohaté měšťanstvo a jejich výrobu zadávali profesionálním řezbářům a malířům. Formou i kvalitou – nejen v regionu, ale ve světovém měřítku – ojedinělý je barokní betlém Matyáše Bernarda Brauna nedaleko Kuksu, vzniklý mezi léty 1723–1732 uměleckým přetvořením přírodních skalních útvarů. Do lidových vrstev pronikly betlémy až na konci 18. století. Lze se domnívat, že za to mohl císař Josef II., který při svém úsilí o omezení moci církve a rušení klášterů zakázal vystavovat jesličky v kostelech. Prostý lid si je nedal vzít, a tak se tento půvabný biblický příběh přesunul do domácností.

Lidoví umělci si jesličky přizpůsobili svým představám a své domovině. Na Příbramsku nechyběli horníci, v jižních Čechách rybáři, ve městech kupci, na vesnici prostí venkované. Každý přinášel božskému dítěti dárek. Nakonec se tedy betlémy staly obrazem života a zvyklostí prostých lidí toho kterého kraje. V lidových jesličkách se setkávají postavy oblečené do místních lidových krojů s postavami v pestrých orientálních oděvech. Vlastní zobrazení Ježíšova narození je doplněno výjevy z denního života ve městě, na poli, na pastvinách. A to je na nich to nejpůvabnější.

Hlavním materiálem pro jejich stavbu bylo dřevo, převážně lípa a smrk, kterých bylo u nás vždy dostatek, figurky však bývaly vyráběny i z vosku, papírové hmoty nebo z chlebové střídky (keramické betlémy jsou kupodivu převážně novodobou záležitostí). Na Třebíčsku a Ústeckoorlicku se díky místním podmínkám rozšířily betlémy malované na papíře.

Je zajímavé, že v úrodných oblastech jako jsou Haná, Polabí, jižní Morava apod., lidové betlémy v 19. století prakticky nevznikaly. Zato v Orlických horách, v Krkonoších, na Valašsku, na Šumavě i jinde mělo meditativní prostředí horského kraje a stará křesťanská tradice Vánoc za následek potřebu svého vlastního betléma. Nejvýznamnější betlémářské oblasti v českých zemích proto jsou Orlické hory, Krkonoše, Krušné hory, Třebíč, Třešt, Ústí nad Orlicí, Českomoravská vysočina, Domažlicko, Příbramsko, Valašsko a Slezsko.

Na Orlickoústecku se důsledně odlišuje vánoční betlém s narozením Jezulátka a klaněním pastýřů od tříkrálového, který se staví až 5. ledna. Do vánočního betlému se staví anděl, který zvěstuje pastýřům narození Spasitele, Jezulátko v jesličkách a klečící, smekající a klanící se darovníci u jesliček. 5. ledna se mění tato varianta za variantu tříkrálovou. V ten den se odstraňují andělé s nápisem Gloria a místo nich se zavěšuje tříkrálová hvězda, za kterou přišli Tři králové se svým průvodem. Nahradí tak „klekače“, „smekáče“ a „podavače“. Figurky, které změně děje neodporují, zůstávají. V této variantě již Jezulátko neleží v jesličkách, ale sedí Marii na klíně. V domácnostech se tyto tříkrálové betlémy ponechávají až do Hromnic, tedy do 2. února.

Základem betlému je Svatá rodina a Tři králové, klanějící se právě narozenému Spasiteli. Lidoví umělci si jesličky přizpůsobili svým představám a své domovině. Na Příbramsku nechyběli horníci, v jižních Čechách rybáři, ve městech kupci, na vesnici prostí venkované. Každý přinášel božskému dítěti dárek. Nakonec se tedy betlémy staly obrazem života a zvyklostí prostých lidí toho kterého kraje. A to je na nich to nejpůvabnější.

Od počátku 20. let 20. století se prodávaly v papírnictvích rozkládací betlémy tlačené do nízkého reliéfu. Zabíraly málo místa a snadno se stavěly a stejně rychle uklízely. Betlémská chýše obklopená palmami, v ní Svatá rodina, jí se klanící Tři králové a pastýři s ovečkami v různém počtu podle velikosti jesliček. To vše je sestaveno tak, aby se po vytažení do prostoru postavilo na své místo. Jinou variantou jsou rozkládací betlémy nereliéfní.

Po vzniku Československa se postupně začíná měnit forma vystřihovacích betlémů. Pozadí začíná připomínat českomoravskou krajinu, budovy vycházejí z lidové architektury a postavy jsou oblečeny do národních krojů. Takový betlém připravil Josef Kaplický v jižních Čechách nebo Václav Chmelíček v Plzni. Nejkrásnější a nejoblíbenější vystřihovací betlémy však připravili nejznámější malíři své doby. Kdo by si nepamatoval na betlém Mikoláše Alše, s desítkami figurek oblečených snad do všech krojů od Aše až po Podkarpatskou Rus. Nebo jesličkový arch Marie Fischerové-Kvěchové, který byl doplněn i o Kecala z Prodané nevěsty nebo o českého Kašpárka. Civilně oblékl své figurky Josef Lada a umístil svůj betlém do okolí svých rodných Hrusic. Josef Wenig se zase inspiroval velkými postavami našich národních dějin a mezi klanějícími se králi poznáme i Jiříka z Poděbrad. Těchto betlémů se zachovalo hodně, vycházely desítky let v mnoha nákladech a tak je těžké určit, které je to první a nejpůvodnější vydání, které korigoval sám autor.

Tento typ jesliček je u nás poměrně vzácný až do druhé poloviny 40. let 20. století, kdy jej svou tvorbou oživil architekt Vojtěch Kubašta. Vytvářel jednak tyto rozkládací betlémy, jednak betlémy kombinované, kdy se část rozložila a část figur byla volná a představila se před betlémský základ. V současné době tyto betlémy pro značnou finanční nákladnost při realizaci téměř vymizely.

Spojnicí mezi rozkládacími a stavěcími betlémy jsou tištěné betlémy, které je třeba vystřihnout a pak sestavit do pevného prostorového celku, nebo reliéfní tisk již továrně vyražený, který stačí sestavit.

Doba po roce 1948 nepřála tisku papírových betlémů. Byly by určitě sběratelsky zajímavé exempláře, na kterých by k jesličkám spěchali ruku v ruce horník s dojičkou, či svazák s pionýrem a zlatá betlémská hvězda by změnila barvu na rudou. Bylo zaraženo i vydání dlouho připravovaného betlému Karla Svolinského, jehož otec byl lidovým výrobcem betlémů. Časem pod maskou národopisné výchovy vyšly reprinty betlémů Mikoláše Alše či Fischerové-Kvěchové. Jeden papírový betlém se však stal dobrým vývozním artiklem. Malíř Vojtěch Kubašta obnovil svůj skládaný papírový betlém, který připravil již před válkou a národní podnik Artia jej začal vyvážet jako atrakci do celého světa. Dodnes nikdo nevymyslel dokonalejší rozkládací prostorové jesličky, než byly Kubaštovy. Po úspěchu třebechovického betlému na Světové výstavě v Montrealu byl dokonce požádán, aby pro export připravil rozkládací verzi právě tohoto lidového betlému.

(převzato z webu www.betlemy.info - © Milo Burdátš 1999, © Naše Rodina 1999)