Křížové cesty venkovní

Františkáni hráli důležitou roli v podpoře křížových cest od 14. století, protože byli považováni za strážce svatých míst. Jako náhradu za pouť do Jeruzaléma, která nebyla možná pro každého věřícího, zajistili oni, ale také členové jiných řádů, zřízení křižové cesty v Evropě, zejména ve Španělsku (Scala coeli v Córdubě 1423), Německu (Jeruzalémsko do Lübecku 1468) a Itálii (Kalvárie Varallo 1486-1491).

Křížová cesta v otevřeném prostoru
Byly vytvořeny křížové cesty a pohoří Kalvárie, kde se konala modlitba. Kalvárie byla většinou úzce spjata s křížovou cestou. Znamená Golgotu, místo ukřižování Ježíše, a tedy představuje dvanáctou stanici kříže. Abychom ji mohli prožít, byl ve výškách vztyčen kříž s Kristem, spolu s kříži dvou zlodějů a většinou s Janem a Marií. Cesty se stanicemi, většinou zobrazující scény z Pašije nebo křížové cesty, vedou do Kalvárie. Na některých místech je Kalvárie rozšířena o kapli svatého hrobu.
Kolem roku 1700 začal člověk vybavovat církevní místnosti křížovou stanicí a uctívat je do interiéru kostela. Od papeže Klementa XII. (1730-1740) počet čtrnácti stanic a jejich sled byl kanonicky stanoven v roce 1731. Až do roku 1770 byly cenné cesty kříže vytvořeny v jižním Německu (např. Ve Fischbachau, St. Martin, panely Sebastiana Trogera kolem roku 1760). Od poloviny 19. století se uctívání a šíření kříže stále rozvíjelo. V této souvislosti je určitě pozoruhodný malíř Joseph von Führich (1800-1876), který vytvořil panely Kříže pro St. Lorenz v Praze a pro Lerchenfeldský kostel ve Vídni, které byly následně mnohokrát kopírovány a jejichž reprodukce dodnes zdobí mnoho bavorských kostelů.
Po světových válkách 20. století vzniklo stále více křížových cest a ukázky zvláštního uměleckého zájmu v nedávné minulosti.